Nic na tomto světě netrvá věčně. To platí i o hvězdách, byť by se zdálo, že tyto nikdy nezmizí. Opak je však pravdou. I ony mají to, co se mnohdy nazývá životní cyklus. Ten samozřejmě neznamená, že je hvězda naživu tak, jak život chápeme. Znamená to pouze, že prochází určitým procesem – stejně se například hovoří o životnosti výrobku.
První fází je samotné její vytváření, kdy se v mlhovinách začnou shlukovat atomy vodíku. Když jich je dostatečné množství (a to je větší, než bychom si mohli představit), začnou spolu reagovat a vznikne jaderná reakce, kdy se začnou přeměňovat na atomy hélia.
Tato fáze trvá nejdéle a právě zde hovoříme o hvězdě. Právě probíhající jaderná reakce způsobuje ono teplo a světlo, pro které jsou známé. To ostatně platí i o našem Slunci. Ani ono není ve skutečnosti ničím jiným, než obrovským jaderným reaktorem. To je také důvod, proč je pro vznik života nutná atmosféra, zejména pak ozón, který valnou část onoho radioaktivního záření pohltí.
Ovšem zásoba atomů vodíku není nekonečná. A právě ve chvíli, kdy se veškerý vodík přemění na hélium, hovoříme o konci hvězdy. Ten však může probíhat různými způsoby, podle toho, o jak velkou hvězdu se jednalo.
V naprosté většině případů dojde nejprve k dramatickému rozpínání, fází známé jako červený či rudý obr. To čeká i naše Slunce, které se zvětší tak, že pohltí i naši planetu. Následně však zapůsobí gravitační síly a nastane smrštění.
Právě v této chvíli můžeme vidět mezi hvězdami rozdíly. U těch, které měly střední či menší hmotnost, podobně jako ta naše, dojde ke shluknutí do malého, chladného, zářivého bodu, známého jako bílý trpaslík.
Pokud však byla hvězda skutečně velká, zhroutí se sama do sebe. Dojde v podstatě k explozi, jejímž výsledkem bude černá díra. To je ostatně také způsob, jakým tyto vznikají. Pamatujme tak, že každá z nich znamená zemřelou hvězdu.